dlouhodobě očekávaný debut folkpunkové skupiny F.S.O.E.P. (frozen sperm of elvis presley) ještě není na pultech, nicméně ze zkušebny již uniklo demo nahrávky:
text: Tajemník
Ležela na zádech a upřeně zírala na prázdný strop. V duchu si opakovala svojí mantru „post coitum omne animal triste est“, pořád dokola, znova a znova. Chtěla na to přestat myslet a tak začala, přesně dle rady z časopisu, posilovat hýždě. Pevně stáhla půlky a zase povolila a ještě jednou a asi tak desetkrát za sebou. Zadek mi to asi nevytvaruje, ale alespoň jsem v hlavě vypnula ty nesmysly, řekla si. V koupelně bylo slyšet jak Kamil zapnul sprchu. Vstala, nasadila si teplé ponožky, aby nebyla úplně nahá a stoupla si k oknu. Z nebe začínaly hustě padat malé sněhové vločky. Spíš takové malé mokré tečky to byly, které by jen chtěly být opravdovými vločkami. Kdyby byl sníh černý, byla by zima nejdepresivnějším obdobím roku, pomyslela si. Vánoce nevánoce. Vzpomněla si na vánoční prázdniny, kdy se sestrou jako děti bobovaly na tenké vrstvě sněhu, dokud je zima a tma nevyhnaly zpátky domů. Viděla ve vzpomínce před sebou tu špinavou bobovou dráhu na kopci za sídlištěm a bylo jí příjemě smutno. Sprcha opět utichla a po chvíli se mezi zárubněmi objevil Kamil s ručníkem kolem beder. „Chceš ještě jednou, to ……..?“ řekla. „Teď ne“ odvětil a bylo bylo vidět, že se zarazil na poslední chvíli, aby nedodal „díky“, kterým by ji definitivně ponížil. I tak jí to ranilo. Tohle mu už neodpustí. „Proč to vlastně děláš?“ zeptala se jakoby nic. „Protože mi je to příjemný, proč ty to děláš?“ „Asi ze stejného důvodu“ řekla nejistě.„Protože je mi to příjemný?“ zasmál se. Už na to neodpověděla, jen se ušklíbla. Dvacetičtyřletá Veronika spala se svým, sice ne přímým, ale přece jen nadřízeným již druhý měsíc. Kamil nebyl hodný a nebyl zlý, nebyl bohatý, ale byl celkem úspěšný. Hlavně ale, a to pochopila až po nějaké době, byl sobecký. Veronika byla hezká, měla poněkud vytáhlou, přesto velice atraktivní postavu. Kamil jí jednoduše chtěl a tak si jí bral. Nic jiného za tím nebylo, prostě sobec. Měla ho ráda, ovšem právě jeho sobeckost je od sebe stále vzdalovala. Před týdnem musela Veronika odejít uprostřed jejich schůzky. Kamarádka Lenka jí volala a potřebovala pomoc. Kamil to nebyl s to pochopit. Jak může nějaká Lenka potřebovat pomoc právě v moment kdy se má konat jejich sex? I když mu posléze Veronika vyprávěla příběh Lenky, které se konečně podařilo po několika letech snažení a po hormonální léčbě otěhotnět a svým telefonátem přerušila Veroničinu schůzku s Kamilem jen proto, že jejího manžela zadržela policie a obvinila ho z neúmyslného zabití, stejně to nepochopil. Sobec, říkala si pro sebe tenkrát Veronika, egoistický samolibý ignorant.
Ještě jenom v ponožkách se kolem něj protáhla a odkráčela do sousední místnosti. Po chvíli se vrátila a našla Kamila rozvaleného na posteli, jak píše esemesky. Přistoupila k němu, mlčky vedle něho hodila obálku a opět si stoupla k oknu. „Co to je?“ zeptal se Kamil, aniž přestal vyťukávat text do telefonu. Až když se mu nedostávalo odpovědi, zvednul hlavu a podíval se na Veroniku. Stála k němu zády, dívala se z okna a vypadala, že ho vůbec nevnímá. Vzal obálku, otevřel ji a našel tři sešíté á čtyřky, kompletně popsané textem. Nebyl tam žádný název, je prostý začátek vyprávění psaného na počítači.
Když dočetl, chvíli nic neříkal, ještě jednou si prohlédl všechny stránky a řekl: „já tomu nerozumím. Co to je za vtip?“. „Nic. Věděla jsem to prostě. Věděla jsem, že se sejdem v tomhle bytě, že se budem jednou milovat a u toho vystřídáme dvě polohy. Věděla jsem, že se pak budeš věnovat svému telefonu a já že se obléknu a půjdu pryč. Jenom to, že bude chumelit, to jsem nevěděla. A proto jsem to tam nenapsala.“
O týden později ležela opět na posteli a poslouchala zvuk šumění sprchy přicházející z chodby. Kamil se sprchoval, když se před tím dvakrát milovali. Zjevně si ten text, který mu předložila vysvětlil po svém. Přišlo jí na mysl, že je nejen sobec, ale navíc ješitný. Stejně ho mám ráda, dodala sama pro sebe. Sprcha utichla a po chvíli vstoupil do ložnice Kamil s ručníkem přeš bedra. „Cheš ještě jednou, to………?“ zeptal se jí. Pak zahlédl obálku, která ležela vedle ní na posteli. „Další?“ řekl, a bylo vidět, že je snad ještě více překvapený než při první obálce. Vzal jí do rukou, sednul si na postel a opřel se o její čelo. Vyndal tři sešité listy a začal číst. „A co jako?“ řekl, když dočetl. „Co po mě tedy chceš? Chceš abysme tu pili šampaňské a večer šli do opery? Chceš se až do noci procházet u řeky? Ano, jsi čarodějnice, když víš dopředu kdy co řeknu a v kterém momentě se udělám. To chceš slyšet? Nebo ode mě něco chceš, ale tak mi to potom prostě řekni. Vždyť to není tak těžký. Nebo je?“
O pár dní později ležela Veronika na zádech a usmívala se. Kdybych věděla, že může být milování tak krásný, už bych těch pár řádků napsala dávno, říkala si. Ležela takhle sotva krátkou chvíli, když už se Kamil rychle vracel ze sprchy. Byl očividně natěšený na dnešní text z obálky. Chtěl si přečít slova chvály za svůj právě předvedený výkon, jako kdyby nevěděl, že bylo vše napsané ještě dávno před tím než dnešní schůza začala. Na posteli ležela již připravená obálka. Kamil se posadil, opřel se o čelo postele a začal číst. Opět bylo celé rande popsáno do detailů a opět se v ničem Veronika nezmýlila. Jasně že věděla, že budou pít šampaňské, sama ho přece přinesla. A jasně že věděla o čem bude řeč, sama témata otevírala. Těch pár detailů sexu také vystihla i když Kamil byl přesvědčen, že nakonec to v tomto směru předčilo její očekávání. V každém případě, celý šestistránkový popis se ani v nejmenším nelišil od toho, co se právě událo. Kdyby nevěděl, že je to nesmyl, myslel by si, že to píše během té krátké chvíle, co je ve sprše. Příště musí něco vymyslet. Překvapení. Něco, co v textu určitě nebude.
Ležela na posteli a zírala nepřítomě do stropu. Až na jeden, všechny momenty dnešní schůzky přesně korespondovaly s jejím dnešním textem. Sama přinesla šampaňské a proto v její povídce nechybělo. Sama při milování vzala otevřenou lahev a zbytek obsahu vylila oběma do vlasů a na tělo. Nebyla to sice ona, kdo jí popsal břicho, prsa a záda právě vymyšlenými verši, ale v povídce se o tom také píše, neboť nebylo natolik obtižné tuto situaci zinscenovat. Zůstávala jediná věc, kterou nemohla vložit do svého psaní. Kamilovi se skutečně podařilo ji překvapit a udělat něco neočekávaného. Chvíli po milování vstal a vytáhnul z tašky malou obálku. Zalovil v obálce, podržel mezi prsty předmět, který odtud vytáhnul a řekl „Veroniko, vezmeš si mě?“. V ruce držel prsten. Veronika se tiše rozplakala. „Už je pozdě, Kamilku. Přečti si moje dnešní řádky“, pohladila ho po tváři. Kamil se podíval na postel, kde ležela její další obálka s povídkou. Posadil se na zem, opřel se o postel a začal číst. Když dočetl, odložil papíry, uchopil nedopitou skleničku šampaňského a přivoněl. „Tys opravdu………“ nedořekl. „Ano Kamilku. Je ho tam půl miligramu, zbývá ti hodina života, možná dvě. Chceš ještě jednou, to ……..?“.
Posted by Tajemnik | Posted in Ostatní | Posted on 10-06-2011
Obloha byla modrošedá a mrholení zvolna přecházelo v déšť. Vítr nemilosrdně naháněl další kapky vody na skleněné tabulky oken a já jsem z druhé strany pozoroval, jak se tříští a pak stékají dolů. Seděl jsem u stolu s bílým ubrusem a plešatý číšník přede mně právě položil desky se zlatým nápisem Menu. Ani jsem se jich nedotkl, podíval se na něj a povídám: „dal bych si svíčkovou, pane vrchní“. „Zajisté pane“ řekl číšník a měl se k odchodu.“Moment“ zastavil jsem ho ještě. „…A je ta svíčková ze skutečných svíček?“ Číšník ani na chvíli nezaváhal a s jistou dávkou nadřazenosti odpověděl: „zajisté pane, dokonce z čajových“ a opět se chystal k odchodu. „Moment“ zastavil jsem ho ještě. „….A jsou ty svíčky skutečně z čaje?“. Plešatý číšník neodpověděl, obrátil se a odešel. Dodnes nevím, zda jsem nebyl oklamán a zda jsem snědl přešně to, co jsem si objednal.
Svět chce být klamán. Chce být svět skutečně klamán? Toto jsou fakta. Jediná ryba, která to má přímo v názvu je velryba. Velryba není ryba, je savec. Citron je kyselý. V kile citronu je více cukru než v kile jahod. A kdo je teď kyselý, ha? Bobr žere ryby a kácí stromy. Omyl, je vegetarián a živí se kůrou stromů. O kácení nemá ani ponětí. Vědomě si lžeme a pravda je více slovenským deníkem, než čímkoliv jiným. Lze tedy věřit alespoň teoriím a faktům dávno již ověřeným? Je alespoň Darwinova teorie evoluce, newtonovo jablko na hlavu padlé nebo ješitovo kolik vyšní tolik třešní stoprocentně pravdivé? Tak například hned první, Darwinova teorie evolue. Uvažme, že rybí potěr se rodí se zárodky orgánů obojího pohlaví. Nejdříve prodělává vývoj samice a pokud se v tomto stádiu zastaví, bude ryba samicí, pokud proces dále pokračuje, vzniká samec. Vyplývá z toho, že samec je vývojově vyšší stádium. Samičku už má příroda hotovou, ale jde dál, vylepšuje a dělá samce. My teoriologové víme, že je nutno zohlednit i takovou alternativu, kterou nelze vyloučit. Nelze tedy vyloučit teorii, že i lidský sameček je vrcholem evolučního řetězce, podobně jako je tomu u ryb. Lidská samička pak zaujímá výborné druhé místo. Ženy v podstatě vynalezly jen několik málo nedůležitých věcí, jako například rozdělení prádla při praní na tzv. velké prádlo a prádlo, nebo gé bod. Někteří možná namítnou, že s teorií gé bodu přišel vlastě muž, pan Gräfenberg, ovšem bylo již prokázáno, že ten byl pouze loutkou v rukách militantně emancipované skupiny žen, která potřebovala na muže nějaké páky v záloze. Vymyšlený gé bod byl pak ideálním nástrojem. Pane Gräfenbergu, pane Gräfenbergu, moc jste u mužů nezagébodoval. Aneb what is your point?
Dvacáté první století. Rychlá přeprava, rychlý internet, rychlý sex. I čas je rychlejší. Dnešních pět vteřin odpovídá deseti vteřinám před patnácti lety. Vlastně naopak. Prolétáme životem s vlajícími vlasy a naším partnerem je nedostatek času. Není čas na dědečka, není čas na lásku, není čas na radost, není čas na knihu. A tady přicházím já. Pro ty, kteří si nemohou přečíst tlustou detektivku o několika stech stranách, přicházím s výtahem (neboli výcucem) toho nejdůležitějšího, tedy se zkrácenou verzí knihy. Dnes to bude detektivní román „Nástěnkář“ od Klementa Slepičky. Původní vydání je z roku 1977 a má 220 stran.
Po zemi stékal tenký pramínek teplé lepkavé krve. Nasadil si klobouk a odešel zadními dveřmi. Byla mrtvá.
Major Kalaš dopíjel ranní kávu a zapaloval si již druhou cigaretu. Na stole se rozezvonil telefon. Na místo činu dorazil jen chvíli po chlapcích z výjezdovky. Kalaš se sehnul a zvednul připínáček. Malý stříbrný připínáček. Strčil ho do kapsy a odjel zpátky do Bartolomějské. Sotva odešel technik, zůstali se Svobodou v kanceláři sami.. „Takže máme tři podezřelé a žádný důkaz“ řekl po chvíli Kalaš. Štíhlá blondýna s olivovou barvou pleti vstoupila do místnosti, „můžete mi připálit?“ pronesla koketně. Manžel zavražděné Dvořákové vypovídal poměrně ochotně, působil dojmem člověka, který je na dně, ale Kalašovi se na něm něco nezdálo. Ani výslech třetího podezřelého, Viktora Boučka, neposouval případ dále. Bouček byl naštěstí zkušený recidivista a jeho výpověd byla velmi pravděpodobně přesná a pravdivá. „Dneska už si běž lehnout“ řekl Kalaš Svobodovi a dodal „je hodina po půlnoci a zítra v osm máme poradu“. Sám ještě zůstal sedět v kanceláři. Měl pocit, jako kdyby měli rozluštění případu celou dobu přímo pod nosem, ale nemohl to stále rozslousknout. Ráno se Kalaš osprchoval a oholil, v rychlosti zhltnul krajíc chleba a za chvíli již nastupoval do služebního vozu před domem. Uvařil si kávu a zapálil cigaretu. Na stole se rozezvonil telefon. „Kalaš, slyším, jedeme tam, končím“. Kalaš zvedl průhledný sáček do úrovně očí a prohlížel si nůž. „Pošlete to do laborky“ řekl a obrátil se na Svobodu „nejspíš tedy máme vražednou zbraň“. Modré žiguli stálo již druhým dnem před domem Dvořáka, manžela Dvořákové. Přestože motiv měli všichni tři a sledovaní byli rovněž všichni tři podezřelí, právě na Dvořáka se Kalaš informoval nejvíce. Vyšetřování bylo na mrtvém bodě, Svoboda projížděl kartotéky, Kalaš čekal na pachatelovu chybu. Uvařil si kávu a zapálil cigaretu. Ve vysílačce to zapraskalo a ozvalo se „sledovaný objekt nasedl do stříbrného merafiori a odjíží, jedeme za ním“. Oba policisté vběhli do boučkova bytu právě včas, aby od Boučka odtrhli od běsnícího Dvořáka. Kalaš už to věděl. Měli to skutečně celou dobu před očima, ale neviděli to. Proč by pachatel naplánoval a uskutečnil chladnokrevnou vraždu a vzal si na to příborový nůž? Nesmysl. Dvořák když zjistil, že mu manželka zahýbá právě s Boučkem, byl nepříčetný. Při hádce vybuchl a bodl manželku nožem, který měl zrovna v ruce. Chtěl pak všechno navléct na Boučka a tak na zem rozházel připínáčky. Bouček dělal pro ROH nástěnkáře a byl by tak prvním podezřelým, Dvořák by se tak pomstil nejen své ženě, ale i jejímu milenci. Neměl ale pevné nervy a udělal chybu. Již chvíli po rvačce s Boučkem se na vyšetřovně ke všemu přiznal. Kalaš si uvařil kávu a zapálil cigaretu. Na stole se rozezvonil telefon.
3/4 filmové produkce a 4/5 hudebního průmyslu zabírájí díla na téma láska. Protipólem tohoto tématu je pak nenávist. V umění evidentě chybí vyváženost, která je ve vesmírné a přírodní struktuře přirozená. Tak jako má ráj svoje peklo, tak jako má oheň svojí vodu, tak jako má muž svojí ženu, tak má i láska svoji nenávist. Je tedy opakem lásky nenávist? Možná. Je tedy opakem nenávisti láska? Není. Je to návist.
Téma návisti mě tedy přivádí na další myšlenku. Myslím, že je nutno začít myslet pozitivně. Vymýtit vše, co oslabuje naši dobrou náladu a vypořádat se se vším, co nás negativně ovlivňuje. Narodil ses člověče na tento svět jako šťastný živočich, nenech peníze, stres, hormony a práci aby ti to pokazily. Jak říkal pan prezident Václav Havel „pojďme zatočit s blbou náladou“ – (citát může být nepřesný). Autor tohoto prohlášení se rozhodl vyřadit zcela ze svého slovníku všechen negativismus, říci jasné ne všem „ne“. Na své okolí budu vrlý a vraživý a chci jít ještě dále. Návidím celý svět a ve svém usílí budu zcela kompromisní. Přivítám každý švar doby. Svou teř přesvědčím, aby prala své gližé pouze už jen v ckách. Pojďme spolu vybudovat gativní svět!!
Ps. a pamatujte, znalost zákona omlová.
ch ty chty
Je na čase oprášit další teorii. Teorie vlivu sexuality na folklor. Ten kdo předpokládá, že dříve byla doba mnohem ¨puritánštější, cudnější a některé věci se nejen nedělaly, ale ani se o nich nemluvilo, je na omylu. Například felace byla vynalezena, zaznamenána a patentována již v roce 1733. Ale to už se oklikou vracíme k našemu tématu, kdy se náš tým zabýval otázkou, jak se fenomén sexu projevil ve folklóru, zejména pak v lidových písních.
Nejlépe bude ukázat si to na příkladech:
„Kobylka malá, kovat se nedá, kováři nechce stát……..“ Provozovatel kovářského řemesla je neustále vystaven vysokým teplotám a vlivu kovů na lidský organizmus. Nelze se proto divit, že má problémy s impotencí. Lidé si toho všimli a zpívali si o tom.
Nebo dále například píseň „Šly panenky silnicí“. Všichni víme, že je potkali myslivci a že byli dva. A ten jeden zpívá tomu druhému „ta maličká, ta je má, ta je má, ta je má……..“. I v době předsilikonové se našla devčata s velkými ňadry, což, jak vidno, potěšilo nejednoho myslivce.
Anebo další píseň, tentokráte z Valašska:
Šel Janeček za Mařenů
Staň se Mařka mojů ženů
I daj mi z vašich jablíček
Natrhaj jich košíček
Tobě já bych ráda dala
Jablíčka ti natrhala
Šak nestanu sa tvojí ženů
Nemáš polšář ni peřinů
Pomineme-li, že původní verze obsahovala druhý verš – „chyť mi penis u kořenu“, zajímá nás pak především začátek druhé sloky „tobě já bych ráda dala“. Děvče dříve takovou informaci mládenci nemoholo sdělit přímo a možná proto vznikla tato písnička.
Napadají vás další příklady. Vsadím se, že ano. Napište nám o nich.
Nedostatek inspirace mě přinutil publikovat alespoň básničku. Ale všem čtenářům (tedy oběma čtenářům - já a moje segra) slibuju, že se k srabáctví veršovánek budu uchylovat co nejméně. Jsem přece jenom hlavně definátor teorií. A teď ta “poezie”.
ZTRÁTY
na písku ve školce ztratil jsem angličák
přiznat se rodičům, to sem se bál
proč bral jsem ho do školky? Jsem to já paličák
ale to nevadí, život jde dál
ztratil jsem přezůvky po cestě do školy
spolužák Kučera se tomu smál
ponožky na chodbách trochu mi klouzaly
ale život šel tak nějak dál
byvší již jinochem ztratil jsem nevinnost
konečně ztratil jsem, to co jsem měl
myslel jsem na holky, kašlal na minulost
ale život tak nějak stále dál šel
už na vejšce při mejdanu, ztratil jsem zábrany
chlastal jsem, souložil, drogy jsem bral
ztratil jsem holku, že prý nemám budoucnost
život šel stále tak nějak dál
jsem technický inženýr a ztratil jsem iluze
párkrát jsem upadl, vždycky jsem vstal
mé praktické manželství dospělo do krize
ten posranej život pořád jde dál
s přítelem alzheimerem ztratil jsem naději
něco jsem zapomněl, něco jsem vzdal
život je u konce, však já bych byl raději
kdyby ten syčák šel ještě dál
Navazuji na již v blogu zmíněné téma a pro začínající kapely předkládám první text k posouzení:
Říkaj tomu samohana
A naše dívka jménem Hana
Co říkají ji všichni Hani
Když je doma sama,
tak se samohaní
říkaj tomu milování
a naše dívka jménem Hana
co říkají ji všichni Hani
je už dávno vdaná
dala se na malování
Hana má veselé oči
Má ale úsměv smutný
Na životním kolotoči
cítí, že není nutný
ten pocit, že všechno končí
sžírá jí myšlenta dotěrná
nosí jí v hlavě i v klíně
chtěla bych být nevěrná
tvářit se přitom nevinně
zbavit se touhy inferna
V kouplně, tam kde se nachází vana
Sedí teď dívka jménem Hana
teplou a hladkou dlaní
dívka co říkaj jí Hani
nežně se samohaní
„……Ano, on je skutečný filozof skepse, ovšem Descartes odmítá běžnou skepsi jako jákesi „pochybování pro pochybování“, pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy“ Patrikovi se mírně lesklo čelo potem, když domluvil. V restauraci bylo teplo a on nebyl zvyklý odkládat si sako, dokonce pouhé pomyšlení na povolení kravaty v něm vyvolávalo odpor a závratě. Jako vysoce postavený manager si jednoduše chtěl udržovat standard dokonalosti ve všech směrech a to včetně jeho ustrojení. A tak ani nikoho nepřekvapilo, když na večeři vybral jednen z nejluxusnějších podniků, restauraci La Chimera, v níž nyní seděl a popíjel aperitiv společně s chotí Alexandrou a dalších uhlazeným párem, skládajícím se z Richarda a Eleny.
„Je obdivuhodné, jak skeptik Descartes předběhl svoji dobu“ přidal se Richard „a jak lze jeho myšlenky aplikovat na naší soudobou generaci, nemyslíš? Divím se, že se aktivně skepsi věnuje tak málo odborníků.“
„Skeptik, septik“ pronesla najednou Elena, zoufalá z tématu hovoru, ke kterému nejen že něměla co říct, ale ani mu nerozuměla. Bylo pro ni typické, že konverzaci odlehčila i za tu cenu, že její replika z ní dělala úplného hlupáka. Kterým nakonec snad i byla.
Richard pochopil co se děje a jal se úkolu pomoci jí z malého faux pas, ovšem ponechávajíc si přitom image intelektuála: „víte že na britské univerzitě provedli výzkum, na jehož základě bylo zjištěno, že při lhaní zapojuje člověk druhou mozkovou hemisféru, než je jeho dominantí? Když tedy bude průměrný středoevropan lhát třikrát denně, zvýší se jeho IQ o půl bodu ročně a jeho EQ dokonce o jedna a půl bodu ročně“
„To pak bude z našeho malého Jakuba génius“ zareagovala Alexandra. Všichni se tomu zasmáli, ale jen Patrik přitom v duchu myslel na to, že jeho syn bude skutečně géniem.
„Dneska se lže, mistifikuje a fabuluje neustále a všude“ začal opět Richard „v novinách, v televizi, děti lžou rodičům, manželky manželům…….., což se samozřejmě ovšem netýká nás, miláčku“ obrátil se Richard na Elenu.
Patrik se ihned přidal „jedině snad relativita lži, kdy čára hranice mezi pravdou a nepravdou je tak tenká, že je někdy nelze od sebe rozeznat, by mohla být ospravedlním pro lháře. Sám ovšem rozhodně preferuji žít v absolutní pravdě. Neuznávám například ani milosrdnou lež. Zbývají-li mě tři týdny života, celý okolní svět se ke mně otočil zády, můj jediný syn není můj, neboť manželka mě podvedla s nejlepším přítelem a zaručená informace o studii vlivu lhaní na IQ uveřejněná v Blesku se nezakládá na pravdě, ale je pouhou novinářksou fantazií, chci to vědět. Pravda možná bolí, ale očišťuje“.
To již ale naštěstí přicházela dvojice číšníků s nablýskanými talíři a malými porcemi drahých lanýžů, ústřic, krevet, kouzelných fazolí a podobných delikates. A tak jak se všichni čtyři pustili do jídla, konverzace se zpomalila a omezila na chválu jednotlivých pokrmů, případně na krátké školní historky svých ratolestí. Příbory decentně cinkaly o bílý porcelán talířů, lokty visely ukázkově nad stolem, jako choppery nad Afgánistánem. Ovšem porce byly malinké a i když si každý vkládal do úst pouze miniatury soust, byli za chvíli talíře prázdné a slova se ujaly dámy, které se při předchozí konverzaci mírně nudily. „Eleno, co si myslíš o thermobicku?“ začala Alexandra. „To neznám, nikde jsem o darmoniku neslyšela, příznám se.“ „Tak mi prozraď“ pokračovala Alexandra „jak si udržet tak báječnou figuru, jako máš ty?“ „Já ti děkuji za kompliment Alexo, ale víš, že nic neobvyklého nedělám? Snad jen chodím pravidelně na jogging, to je vše“. „Jogging?“ pozvedla Alexandra tázavě obočí. „No běhat“ odtušila Eleana a zeptala se ještě „co je to vlastně ten darmonik?“ „Thermobick je podle všeho úžasná novinka, údajně je cvičení za vysokých teplot až desetkrát účinější. Sama bych se chtěla přihlásit, chci shodit aspoň pět kilo a vypadat tak jako před léty, před porodem“ Richard už to nemohl vydržet a skočil jim do řeči „…….to je taky zajímavé, když jsme u té váhy. Věděli jste, že celková váha veškeré populace je stejná jako celková váha všech mravenců na světě?“ „Skutečně?“ podivil se Patrik a tím již opět přebírali oba pánové otěže konverzace. „Vlastně se tomu nelze divit. Vezmeme-li v úvahu, jejich množství například někde v Amazonii a fakt, že ti největší jsou 30 až 50mm velcí………………“. „….a přitom jen jeden z nich měl kuráž nosit bílé rukavice a čevený šátek“dodal Richard a všichni se společně zasmáli. Teda až na Elenu, ke které se Richard decentně naklonil, šeptnul jí do ucha „Ferda“ a i ona se přidala k smíchu ostatních. Ale to už byly pozornými číšníky odneseny prázdné talíře a hbitě nahrazeny plnými s hlavním chodem ptakopysčích vajec v hlívové omáčce s jáhly, klokaních karbanátků s divokou rýží, plátků lososa se sladkými bramborami a srnčího gulášku s dalmátským chlebem. Všichni se s chutí pustili do jídla a zapíjeli lahodným Cabernet Souvignon 2001 z jihu Francie. Ještě si při jídle vyslechli krátké, ale na informace bohaté, patrikovo vyprávění na téma právě pitého vína, kteréžto vyprávění sahalo až daleko do historie vinařství ve Francii. Vyprávění však již nebyla věnována taková pozornost, nota bene když výslovnost některých francouzských značek byla zdemolována patrikovými plnými ústy, přežvykujícími ptakopysčí vejce s hlívovou omáčkou a vyprávěl tudíž o vínech jako Bodrý Portugal nebo Kabaret Stadion.
Ve chvíli, kdy téměř všichni pozřeli poslední sousto a jen Patrik vytíral zbytkem alexandřina dalmátského chleba svojí hlívovou omáčku, čekali již opodál stojící číšníci na svůj čas, aby odnesli všechny použité talíře, talířky a misky a nabídli všem kávu a koňak. Díky oběma mužům, kteří až doposud určovali většinu konverzačních témat, se diskuze nyní stočila k byznysu. Patrik všem prezentoval svůj nový projekt prodeje sušenky celomáčenky za cenu polomáčenky, čímž měl z trhu tradiční polomáčenky vytlačit a převzít celý jejich dosavadní výnos. Celou teorii pak podložil několika působivými čísly, která byla částečně variabilní jak řekl, a to v závislosti na komoditní burze s kakaovými boby. I Richard, který by se chtěl Patrikovi v jeho obchodních aktivitách vyrovnat, představil svůj nový podnikatelský projekt. Jeho název byl „Kocour v botách“ a spočíval v tom, že obuv byla zevnitř vyteplena kočičí srstí. Richard se setkal se silným opovržením ze strany obou přítomných dam a tudíž se rozhodl vše ještě jednou promyslet. Bohužel pro Richarda všechny jeho ostatní nápady potenciálního podnikání byly ještě horší než Kocour v botách. Navíc Patrik neváhal využít situace a vyrazil do protiútoku, když ho v této souvislosti napadla kampaň na prodej dámského spodního prádla pod názvem „Krtek a kalhotky“. Nutnto dodat, že detaily této kampaně neměl Patrik ani zdaleka pohromadě.
A jak se stávala debata méně zábavnou, oba pánové nezávisle na sobě, jemným, sotva znatelným posunkem naznačili obsluze, že může připravit účet. Jak byl personál po celý večer vstřícný a pohotový, tak i stříbrný tácek s účtem přistál na stole téměř neprodleně. Patrik a Richard se oba pro účet natáhli, připraveni přečíst si částku a zaplatit. Richard byl o něco rychlejší. Patrik se ovšem nechtěl nechat zahambit:“ ne ne příteli, účet jde rozhodně za mnou, jsem vaším hostitelem“.
„O tom nemůže být řeč“ opáčil Richard „účet samozřejmě zaplatím, dovol mi vás pozvat“.
„Richarde nehněvej mě, útratu hradím já a to je moje poslední slovo“.
„Rádi s vámi zase zajdeme někam na večeři. V tom případě pak budeme potěšeni, když nás Patriku pozveš, ovšem dnes to jde za mnou, já platím“
„Nech těch klukovin a podej mi tu účtenku, chci zaplatit“
„Nedám a zaplatím já, sáhnul jsem po ní první“
„Já jsem ale první naznačil číšnikovi, že si přeji zaplatit“
„Nenaznačil“
„Naznačil“
Richard se náhle vymrštil do pozoru a výhružně se nad Patrika postavil. Patrik překvapený z jeho rychlého pohybu zpanikařil a reflexivním pohybem kopnul soupeře do lýtka. Ten se mírně prolomil v kolenou, čímž měl patrikův obličej přesně v úrovni pokrčených rukou a vrazil mu facku hned z levé strany a hned z pravé. „Platit budu já“ už téměř řval Richard. V ten moment už se ale oba pánové na sebe vrhli, držíce se vzájemně v chatrné kravatě do sebe kopali a váleli se na rudém koberci restaurace La Chimera. Takto násilný a krvavý souboj zažila La Chimera patrně poprvé, ovšem ani jeden z pánů nehodlal ustoupit ze svých zásad. Noblesní lidé chtějí platit. Mělo by jim to býti umožněno, neodepírejme druhým právo platit.
Hudební skupina nebo kapela nevzniká tím, že se dají dohromady lidé, kteří na něco hrají. Kapela vzniká tím, že si dá jméno. Pro začínající muzikanty tu mám pár tipů:
rock – heavy metal:
The Fucking Fuck, Pokládka Dívek, Samečka Sumečka, Mr. Dačka, Fenčí Ohon, Otorhinolaryngologie, Jů-a-Hell, Masokombinátor
Pop:
Nash-Pull Yee, The Blister, Cukr a Bitch, Klokot, Zoncna, Ponoční
Country a podobný ptákoviny:
Nůždoboty, Coyote Goulash, The Ofil, Větry, Navětvi, Dinosauři, Neplavci
Lze rovněž použít již osvědčené názvy kapel, které jsou celosvětově známé:
Vyléčit, Policie, Královna, Senzační dýně, Půlnoční olej, Dveře nebo-li The Cure, The Police, Queen, Smashing Pumpkins, Midnight Oil a The Doors.
Pro každou z těch kapel mám v šupliku texty.